Nikdo se nejmenuje nikdo

/1 Komentář/in /by

Ze starého příběhu o ptáčkovi, kterého zachránila před umrznutím kráva, když ho zahřála svým kravincem, a který v tom kravinci tak pískal, až si ho všiml kojot, z kravince ho vytáhl, očistil a sežral, vyvozuje Henry Fonda alias Jack Beauregard následující ponaučení: „When you’re up to your nose in shit, keep your mouth shut.“ V českých titulcích čteme (nebo z dabérových úst slyšíme): „Jsi-li po nos v blátě, tak mlč.“ Tomu překladu se dá leccos vytknout. V češtině býváme v něčem spíše po krk nebo po uši než po nos, nicméně zde je důležité, aby ta hladina byla nad ústy, takže po krk rozhodně nepůjde, po nos je takový kompromis. Be in the shit je být v prdeli, nikoli v blátě, ale to by nedávalo moc smysl, když má jít o kravské shit. Jsou to tedy jednoznačně sračky. Zato mlč je správně, a přitom je to v dané větě ten největší oříšek. Anglický originál totiž nabízí nádherný dvojsmysl – keep your mouth shut – mlč, abys na sebe neupozorňoval, a zároveň neotvírej pusu, aby ses nenalokal toho shit. V českém překladu se ten dvojsmysl poněkud vytrácí, možná snad kdybychom řekli „zavři hubu“…

O pár záběrů dříve vidíme ve filmu s hudbou Ennia Morriconeho náhrobní nápis Jacka Beauregarda, kde stojí „Nobody was faster on the draw“. České titulky: „Nikdo nestřílel tak rychle jako on“. A opět oříšek. Gramaticky správně, avšak co do významu přesný opak. On totiž právě a jedině Nikdo byl rychlejší než on (ano, řeč je o filmu My Name Is Nobody). Další pěkný dvojsmysl, který čeština rozbíjí. A to díky své (a nejen své) nevšední schopnosti vršit libovolný počet záporů jeden za druhým. Nemůžu neříct, že by nebylo nesnadné se někdy v těch záporech neorientovat, na druhou stranu nelze nevidět to nepřeberné množství možností, jež se nenabízejí jen tak někomu. Tak proč si s nimi nepohrát. Nikdo není dokonalý (Nobody is perfect), ale Nikdo je dokonalý (Nobody is perfect) neboli Nikdo není nedokonalý (Nobody is perfect (sic!)). Není to nesmysl? Ne, není. Není to nepřeložitelné? Ano, je. Jakmile z nikoho uděláme Nikoho, stane se někým, a tudíž přestane nebýt a začne být. Tedy Nikdo je, což v češtině moc nezní. Zatímco v angličtině zůstáváme pořád u obvyklého Nobody is. Pokud chci umět tasit rychleji než Jack Beauregard a vím, že „nobody is faster than him“, tak si začnu říkat „Nobody“. Začnu-li si však říkat „Nikdo“ v situaci, kdy „nikdo není rychlejší než on“, pak ani já rychlejší nebudu.

Čili ono to vlastně není o (ne)schopnosti vršení záporů, ono je to o slůvku být/nebýt. A je to otázka spíše filosofická, nežli gramatická. V češtině (a nejen v češtině) „nic“ a „nikdo“ nemůže být, může jen nebýt. „Nic“ je (vlastně není?) nic a jako takové neexistuje, poněvadž je to neexistence něčeho, čehokoli, a pakliže ono „cokoli“ nikde není, pak v onom „nic“ není vůbec nic, takže není. Angličtina (a nejen angličtina) je v tomto liberálnější a přiznává onomu „nic“ (a onomu „nikomu“) právo na existenci (nothing/nobody is). Při překladu to tedy musíme řešit vždy podle konkrétního kontextu. Třeba tak, jako je tomu na začátku výše zmíněného filmu v dialogu chlapce s otcem holičem. -Střílí někdo rychleji než on? -Rychleji než on? Nikdo.

A pokud jde o to vršení více záporů, i v angličtině můžeme narazit na dva zápory v jedné větě, a ne, že ne. Vzpomínám si, jak jsme v době maturit v zápalu adolescentní revolty vůči školskému establishmentu nastříkali na schody před vchodem do budovy gymnázia heslo We don’t need no education od britské kapely Pink Floyd. Jeden profesor (středoškolský) to směrem ke svým dvěma kolegům okomentoval slovy: „Kdyby to aspoň uměli napsat správně.“

Není vlastně tenhle příspěvek o ničem?

Mimochodem, podle webové aplikace KdeJsme.cz se v České republice Nikdo nikdo nejmenuje.

O h..nu

/in /by

Ještě v dobách studií mne jedna má učitelka zavedla do nejmenovaného nakladatelství, kde se připravovalo nové vydání rusko-českého slovníku. Byl jsem tam uveden coby nadějný student, který by se na tomto vydání mohl podílet. Já osobně jsem si nedokázal svůj podíl nijak představit, o sestavování slovníků jsem neměl ani páru, ale ta nabídka od mé učitelky mi velmi lichotila. Proto jsem se nechal představit šéfovi toho nakladatelství i paní editorce.

Po několika úvodních představovacích a seznamovacích frázích se má učitelka zeptala paní editorky přímo a bez okolků: „Jak budete řešit otázku vulgarismů?“ Načež paní editorka odpověděla: „Touto otázkou jsme se zabývali a nakonec jsme došli k závěru, že se vždycky dá najít nějaký vhodný spisovný výraz, který není vulgární.“ A v tu chvíli jsem byl rád, že, jak jsem dopředu věděl, z mé účasti na tomto projektu sejde. Vždyť k čemu je takový slovník, ve kterém nenajdu to, co jinde nenajdu? Kde se místo nejvýstižnějšího ekvivalentu bude hledat „vhodný spisovný výraz“? Takový slovník je s prominutím na výkal. Asi málokdo vám v zápalu pře vmete do tváře, že jste vulgární označení pro mužský pohlavní orgán, navíc ještě pokálené, a to jen proto, abyste mu rozuměli.

Mám ten slovník doma, za ta léta už je značně ohmataný, nicméně hovno v něm nenajdete. Ani rusky ani česky. Takže s tím slovníkem můžete překládat jen slušné a spisovné autory, žádnou běžnou mluvu, a když narazíte na některý s nejpoužívanějších výrazů hovorového jazyka, jako třeba chuj nebo jebat, budete v koncích. Asi jako gynekolog, který má k dispozici jen fonendoskop a poodhalená záda.

Pochválen buď Libor Dvořák a jeho Ej, čuvak! Pochválen budiž Flegon a jeho slovník Za hranicemi ruských slovníků. A další autoři, kteří se nebojí nazývat věci pravými jmény.

Když se to tak vezme, tak takový standardní slovník (něco jako „běžný prací prášek“) vlastně zachycuje jakýsi virtuální stav řeči. Zachycuje v jednom jazyce spisovné a správné výrazy, které se ale v praxi moc často nepoužívají, a jejich spisovné a správné ekvivalenty v jazyce druhém, které se ale v praxi moc často nepoužívají. Mnohokrát se mi stalo, že mi rodilá mluvčí okomentovala můj překlad vypracovaný s pomocí kvalitního slovníku, jako že „asi je to správně, ale takhle by to nikdo neřekl“ (vlastně „neřek“, když už jsme u toho, jak se co řekne). Nebo si představte cizince, který se ve škole naučí výborně česky, naučí se správně skloňovat, časovat, shodu podmětu s přísudkem a kdesi cosi, pak přijede do Čech a první den zjistí, že mu „ty štyry velký piva neudělaly dobře“ a že v tý gramatice má asi nějakej guláš, protože velký je mužský jednotný, piva jsou střední množný a ty štyry jsou ženský množný. Měli ho hned ve škole upozornit, že se sice naučil česky perfektně, ale že tak, jak ho to celých pět let učili, se v Česku vůbec nemluví.

A vůbec se tomu nakladatelství divím, proč s některými slovy dělalo takové cenzorské cavyky. Když může být ve slovníku komunista, tak proč v něm nemůže být třeba kurva?

Ze soudního soudku

/in /by

Kdysi prý jedna ctihodná soudkyně z malého okresního města v rozhovoru o jakémsi sudiči pronesla větu: „Slušný člověk se k soudu nikdy nedostane.“ Asi by mne tato dáma za slušného člověka nepovažovala, neboť k soudu jsem se dostal již nesčíslněkrát (ostatně, nemohu si pomoci, ale spojení „slušný člověk“, a ještě hůře „slušný občan“, ve mně vyvolává negativní konotace s onou mlčící většinovou živnou půdou všelijakých nacistických, komunistických a jiných totalitních režimů, takže mě to vůbec nemrzí, naopak se k soudu rád dostanu, ba nebudu tajit, že jsem byl dokonce už i „řešen“ na policii).

Po zkušenostech s účastí u soudu v roli účastníka řízení neboli stání, kdy vskutku není o co stát, jsem se nechal jmenovat soudním tlumočníkem, kvůli čemuž jsem se opět musel neslušně dostat k soudu, a od té doby jsem začal do soudních budov docházet jako nestranná osoba, nebál bych se říci odborník, na kterého již předsedkyně senátu nehledí spatra ospalýma očima jako na přinejmenším sprostého podezřelého, ale ke kterému se její zraky upínají spíše s nadějí a prosbou, aby jí propůjčil svá ústa, neboť platí, že co řekne on, to platí.

Vždycky mě pobaví, když se v novinách dočtu o nějakém procesu s lapeným vorem v zakoně a z fotografie ze soudní síně s podtitulkem „obávaný šéf ruskojazyčného podsvětí stanul před soudem za úkladnou vraždu“ na mě kouká brýlatá tvář kolegy tlumočníka. On totiž tlumočník sedí v soudní síni na lavici obžalovaných vedle obžalovaného. A když jsou ti obžalovaní třeba dva, sedí mezi nimi. Eskorta přivede na pokyn předsedy senátu oba obžalované (z loupeže, vraždy, organizovaného zločinu apod.) do jednací síně, odepne jim pouta, jednoho posadí po vaší levici, druhého po pravici a dá jim propisky, aby si mohli dělat zápisky, a poodstoupí ke zdi. Rozhlédnete se po síni a přemýšlíte, co kdyby se obžalovaní rozhodli utéci přímo z budovy soudu. Koho by si tak asi vybrali jako rukojmí? A budou k tomu potřebovat ty propisky, nebo si vystačí jen se svýma obrovitýma rukama, vyčnívajícíma z teplákové bundy?

Vzkaz pro všechny „slušné lidi“: seděl jsem na lavici obžalovaných (nejednou) a říkal jsem: „Jsem nevinný.“ „Nic jsem neudělal.“ „Odmítám vypovídat.“

Ale říkal jsem i spoustu jiných věcí. Třeba o tom, že při ohledání místa činu byli vytěženi svědci, že obžalovaný měl někam jet a měl se něčeho dopustit, že byly sejmuty trasologické stopy a na rozbor odeslány bukální stěry. A mnoho dalšího. Vtip je v tom, že v trestním řízení může být vedle obžalovaných, poškozených a svědků vyslechnut i znalec (nebo čten posudek) z jakéhokoli oboru – lékařství, ekonomika, drahé kovy, balistika, omamné látky, informační a komunikační technologie atd. – a u soudního tlumočníka se předpokládá, že všechny tyto obory ovládá, aby mohl vše náležitě přetlumočit obžalovaným.

A když to vše tlumočník absolvuje, propotiv několik košil, dostane se mu odměny v podobě překladu detektivky, tj. rozsudku, kdy od první do poslední stránky napjatě sleduje, jak to vlastně bylo, jak se na to přišlo, jak je chytili, čím se prozradili, proč je odsoudili a kolik dostali.

A už se těší, co bude příště. Tak mě napadá, že příště bych mohl zkusit se na soudní síň a na celý proces podívat z taláru. Jak? No přece jako přísedící. I když vlastně chce-li být někdo jmenován přísedícím u soudu, musí asi být v prvé řadě „slušný člověk“. A to já nejsem.