O h..nu
Ještě v dobách studií mne jedna má učitelka zavedla do nejmenovaného nakladatelství, kde se připravovalo nové vydání rusko-českého slovníku. Byl jsem tam uveden coby nadějný student, který by se na tomto vydání mohl podílet. Já osobně jsem si nedokázal svůj podíl nijak představit, o sestavování slovníků jsem neměl ani páru, ale ta nabídka od mé učitelky mi velmi lichotila. Proto jsem se nechal představit šéfovi toho nakladatelství i paní editorce.
Po několika úvodních představovacích a seznamovacích frázích se má učitelka zeptala paní editorky přímo a bez okolků: „Jak budete řešit otázku vulgarismů?“ Načež paní editorka odpověděla: „Touto otázkou jsme se zabývali a nakonec jsme došli k závěru, že se vždycky dá najít nějaký vhodný spisovný výraz, který není vulgární.“ A v tu chvíli jsem byl rád, že, jak jsem dopředu věděl, z mé účasti na tomto projektu sejde. Vždyť k čemu je takový slovník, ve kterém nenajdu to, co jinde nenajdu? Kde se místo nejvýstižnějšího ekvivalentu bude hledat „vhodný spisovný výraz“? Takový slovník je s prominutím na výkal. Asi málokdo vám v zápalu pře vmete do tváře, že jste vulgární označení pro mužský pohlavní orgán, navíc ještě pokálené, a to jen proto, abyste mu rozuměli.
Mám ten slovník doma, za ta léta už je značně ohmataný, nicméně hovno v něm nenajdete. Ani rusky ani česky. Takže s tím slovníkem můžete překládat jen slušné a spisovné autory, žádnou běžnou mluvu, a když narazíte na některý s nejpoužívanějších výrazů hovorového jazyka, jako třeba chuj nebo jebat, budete v koncích. Asi jako gynekolog, který má k dispozici jen fonendoskop a poodhalená záda.
Pochválen buď Libor Dvořák a jeho Ej, čuvak! Pochválen budiž Flegon a jeho slovník Za hranicemi ruských slovníků. A další autoři, kteří se nebojí nazývat věci pravými jmény.
Když se to tak vezme, tak takový standardní slovník (něco jako „běžný prací prášek“) vlastně zachycuje jakýsi virtuální stav řeči. Zachycuje v jednom jazyce spisovné a správné výrazy, které se ale v praxi moc často nepoužívají, a jejich spisovné a správné ekvivalenty v jazyce druhém, které se ale v praxi moc často nepoužívají. Mnohokrát se mi stalo, že mi rodilá mluvčí okomentovala můj překlad vypracovaný s pomocí kvalitního slovníku, jako že „asi je to správně, ale takhle by to nikdo neřekl“ (vlastně „neřek“, když už jsme u toho, jak se co řekne). Nebo si představte cizince, který se ve škole naučí výborně česky, naučí se správně skloňovat, časovat, shodu podmětu s přísudkem a kdesi cosi, pak přijede do Čech a první den zjistí, že mu „ty štyry velký piva neudělaly dobře“ a že v tý gramatice má asi nějakej guláš, protože velký je mužský jednotný, piva jsou střední množný a ty štyry jsou ženský množný. Měli ho hned ve škole upozornit, že se sice naučil česky perfektně, ale že tak, jak ho to celých pět let učili, se v Česku vůbec nemluví.
A vůbec se tomu nakladatelství divím, proč s některými slovy dělalo takové cenzorské cavyky. Když může být ve slovníku komunista, tak proč v něm nemůže být třeba kurva?