Soudní tlumočník u soudu

Netlumočnická role tlumočníka u nostrifikačních zkoušek

/2 Komentáře/in /by

Tlumočení u nostrifikačních zkoušek klade na tlumočníka specifické nároky, kterými se tento úkon liší od běžného tlumočení např. při obchodním jednání nebo u soudu. Za prvé je to přesná znalost terminologie a orientace v dané látce do té míry, aby byl tlumočník schopen rozeznat a přeložit i chyby a nepřesnosti, za druhé je to poněkud netradiční role, do které si student tlumočníka dosazuje a které tlumočník nesmí zcela podlehnout, aby při tlumočnickém aktu neměl tendenci studentovi – byť v dobrém úmyslu – pomáhat, ale aby skutečně překládal jen to, co student řekne, jeho odpovědi neopravoval a aby mu nenapovídal.

Na studentech často od prvního setkání vidím obrovskou nervozitu a nejistotu. A není divu. Mladého člověka, nezřídka neplnoletého, čeká během pár měsíců po maturitě znovu zkouškový stres a potítko, a to v zemi, jejíž řeč si ještě dokonale neosvojil. Navíc má být zkoušen z předmětů, které si sám nevybral, ale které mu určil krajský úřad a jež kolikrát nemusejí odpovídat jeho studijnímu zájmu (setkal jsem se například s případem, kdy budoucí právnička musela složit zkoušku z biologie a z fyziky). V takové situaci je pochopitelné, že student nevnímá tlumočníka jen jako tlumočníka, ale že se k němu „upíná“ jako ke člověku, který mluví jeho řečí a který mu může pomoci zorientovat se v neznámém prostředí.

Jak tlumočník pomáhá, i když nepomáhá

Pro studenty jsem jakýmsi prostředníkem mezi nimi a mezi zkoušejícími, jsem někdo, kdo se vyzná v dané situaci, kdo už má zkušenosti a může jim poradit. Často se mě hned začnou vyptávat: „Co myslíte, jaká je komise? Je náročná?“ „Kolik toho musím umět, abych dostal aspoň za čtyři?“ „Co všechno chtějí slyšet?“ „Jak to probíhá?“ „Co když něco nebudu vědět, řeknete to za mě?“ A pozoruji, jak z nich část té počáteční nervozity spadne, mají-li možnost své obavy a svou trému a očekávání takto ventilovat. Nervozita je ještě menší s vědomím, že před zkušební komisi nebudou předstupovat sami, ale v doprovodu (dospělého) tlumočníka, na kterého se mohou obrátit, když něčemu nebudou rozumět, a který je přeci nedá, kdyby je snad chtěl zkoušející „sežrat“.

V neposlední řadě tu hraje roli i faktor času. Při zkoušce s tlumočením se toho ve vymezeném čase stihne říct a vyzkoušet méně než bez tlumočení (což je na druhou stranu nevýhoda u písemných testů).

V těch několika minutách před začátkem zkoušky se v očích studenta z tlumočníka stane důvěrník, opora, utěšitel, rádce, ochránce a prostředník mezi ním a učitelem, aniž by se tlumočník do kterékoli z těchto rolí sám stavěl. A jestliže tlumočník nahlédne na druhou stranu pomyslné (ve skutečnosti však neexistující) barikády, zjistí, že i tam je trocha nervozity, trémy a očekávání – „Nostrifikační zkoušky tu máme poprvé“, „S tlumočníkem jsme to ještě nedělali“, „Co je zač ten student/ta studentka? Odkud je? Na jakou školu se hlásí?“ „Co myslíte, co umí?“ Zkrátka i na druhé straně je tlumočníkovi podsouvána role jakéhosi studentova opatrovníka, průvodce, zástupce, tedy role mnohem širší, než jak ji vymezuje zákon o znalcích a tlumočnících.

Při samotné zkoušce pak i přes veškeré výše zmíněné „vedlejší příznaky“ tlumočení musí tlumočník dbát profesionální etiky a být nestranným tlumočníkem. Na potítku rozhodně nemůže studentovi radit ani napovídat. Já osobně mívám většinou otázky ke zkoušce předem přeložené, a poté co si student vytáhne konkrétní otázku, předložím mu její znění v písemné podobě, aby ji měl po celou dobu přípravy k dispozici a nebyl odkázán na to, co si stihl zapamatovat z ústního překladu. Studenta pak mohu na potítku ponechat o samotě. Pokud bych mu ale otázku tlumočil ústně, zůstanu na potítku s ním, abych mu mohl otázku zopakovat, kdykoli mě o to požádá. Stejně tak mě může požádat o pomoc při vyhledávání v zeměpisném atlase nebo v matematicko-fyzikálních tabulkách.

…a jak nepomáhá, když pomáhá

Nestalo se mi, že by po mně student na potítku chtěl, abych mu radil. A pokud se mě před zkouškou studenti ptají „A když něco nebudu vědět, tak to za mě řeknete?“, je to míněno spíše nevážně, k uvolnění napětí. Vždy na to odpovídám, že budu překládat jen to, co řeknou, a tím je věc vyřešena. Má-li student na potítku tahák, např. na papíře nebo v mobilu, je to jeho věc a věc zkoušejícího, aby to případně odhalil. Není mým úkolem ani v mé kompetenci kontrolovat a zjišťovat, co student smí a co nesmí používat, co je a co není tahák.

V jednom případě jsem se setkal i s vážně míněnou objednávkou nápovědy, kdy se se mnou dotyčný student chtěl sejít pár dní před testem, abychom se domluvili, jakým způsobem mu budu naznačovat správné odpovědi. Tuto zakázku jsem odmítl, ale vím o tom, že na pár školách již došlo k incidentům, kdy byla taková nepřípustná nápověda odhalena a kdy byl dokonce student kvůli tlumočnici od zkoušky vyhozen.

Umím si představit, že je tlumočník veden upřímnou snahou studentovi pomoci, a vím, že ho to k tomu mnohdy svádí, zejména když vidí, že i zkoušející se snaží studentovi pomoci nebo že ten o generaci či dvě mladší student k němu vzhlíží jako ke svému ochránci. Ve výše zmíněném případě však šlo o čistý byznys – za dvojnásobnou cenu za mě udělejte zkoušku. A na to nemohu přistoupit. Nejen že je to neetické, ale kdybych na to přistoupil, pak bych šel ke zkoušce nikoli jako tlumočník, ale jako zkoušený. A já mám svou hrdost. Nechat se v mém věku a v mém postavení zkoušet (ještě k tomu na střední škole) mi připadá ponižující.

Text byl sepsán pro časopis Soudní tlumočník vydávaný KST ČR.

Ze soudního soudku

/in /by

Kdysi prý jedna ctihodná soudkyně z malého okresního města v rozhovoru o jakémsi sudiči pronesla větu: „Slušný člověk se k soudu nikdy nedostane.“ Asi by mne tato dáma za slušného člověka nepovažovala, neboť k soudu jsem se dostal již nesčíslněkrát (ostatně, nemohu si pomoci, ale spojení „slušný člověk“, a ještě hůře „slušný občan“, ve mně vyvolává negativní konotace s onou mlčící většinovou živnou půdou všelijakých nacistických, komunistických a jiných totalitních režimů, takže mě to vůbec nemrzí, naopak se k soudu rád dostanu, ba nebudu tajit, že jsem byl dokonce už i „řešen“ na policii).

Po zkušenostech s účastí u soudu v roli účastníka řízení neboli stání, kdy vskutku není o co stát, jsem se nechal jmenovat soudním tlumočníkem, kvůli čemuž jsem se opět musel neslušně dostat k soudu, a od té doby jsem začal do soudních budov docházet jako nestranná osoba, nebál bych se říci odborník, na kterého již předsedkyně senátu nehledí spatra ospalýma očima jako na přinejmenším sprostého podezřelého, ale ke kterému se její zraky upínají spíše s nadějí a prosbou, aby jí propůjčil svá ústa, neboť platí, že co řekne on, to platí.

Vždycky mě pobaví, když se v novinách dočtu o nějakém procesu s lapeným vorem v zakoně a z fotografie ze soudní síně s podtitulkem „obávaný šéf ruskojazyčného podsvětí stanul před soudem za úkladnou vraždu“ na mě kouká brýlatá tvář kolegy tlumočníka. On totiž tlumočník sedí v soudní síni na lavici obžalovaných vedle obžalovaného. A když jsou ti obžalovaní třeba dva, sedí mezi nimi. Eskorta přivede na pokyn předsedy senátu oba obžalované (z loupeže, vraždy, organizovaného zločinu apod.) do jednací síně, odepne jim pouta, jednoho posadí po vaší levici, druhého po pravici a dá jim propisky, aby si mohli dělat zápisky, a poodstoupí ke zdi. Rozhlédnete se po síni a přemýšlíte, co kdyby se obžalovaní rozhodli utéci přímo z budovy soudu. Koho by si tak asi vybrali jako rukojmí? A budou k tomu potřebovat ty propisky, nebo si vystačí jen se svýma obrovitýma rukama, vyčnívajícíma z teplákové bundy?

Vzkaz pro všechny „slušné lidi“: seděl jsem na lavici obžalovaných (nejednou) a říkal jsem: „Jsem nevinný.“ „Nic jsem neudělal.“ „Odmítám vypovídat.“

Ale říkal jsem i spoustu jiných věcí. Třeba o tom, že při ohledání místa činu byli vytěženi svědci, že obžalovaný měl někam jet a měl se něčeho dopustit, že byly sejmuty trasologické stopy a na rozbor odeslány bukální stěry. A mnoho dalšího. Vtip je v tom, že v trestním řízení může být vedle obžalovaných, poškozených a svědků vyslechnut i znalec (nebo čten posudek) z jakéhokoli oboru – lékařství, ekonomika, drahé kovy, balistika, omamné látky, informační a komunikační technologie atd. – a u soudního tlumočníka se předpokládá, že všechny tyto obory ovládá, aby mohl vše náležitě přetlumočit obžalovaným.

A když to vše tlumočník absolvuje, propotiv několik košil, dostane se mu odměny v podobě překladu detektivky, tj. rozsudku, kdy od první do poslední stránky napjatě sleduje, jak to vlastně bylo, jak se na to přišlo, jak je chytili, čím se prozradili, proč je odsoudili a kolik dostali.

A už se těší, co bude příště. Tak mě napadá, že příště bych mohl zkusit se na soudní síň a na celý proces podívat z taláru. Jak? No přece jako přísedící. I když vlastně chce-li být někdo jmenován přísedícím u soudu, musí asi být v prvé řadě „slušný člověk“. A to já nejsem.