Obsluhoval jsem českého prezidenta
Když se kolem loňských Vánoc můj tehdy šestiletý syn podivoval, proč je v novinách a v televizi a všude pořád Václav Havel a zda budou lidé taky takhle smutní, až umře Václav Klaus, odpověděl jsem mu, že nebudou. Vynechal jsem historku o naší onomastické spřízněnosti s panem Vaňkem (kterou nejlépe pochopíte na Zbraslavi) a pokusil jsem se mu rozdíl mezi těmito dvěma prezidenty objasnit na jedné konkrétní historce z padesáti procent z mého vlastního života.
Kdysi, na samém začátku své překladatelské a tlumočnické dráhy, jsem měl tu čest tlumočit Václava Havla, a to při setkání s běloruským spisovatelem Vasilem Bykavem. Ano, je to tak, nechme stranou falešnou skromnost a přiznejme si, kdo z vás to má? To, co je pro mnohé mé kolegy vrcholem kariéry, tj. tlumočení v Kanceláři Prezidenta ČR, bylo pro mne v podstatě první zakázkou na překladatelské noze (pravda je, že nebylo nijak těžké tuto zakázku získat, neboť jsem byl tehdy organizátorem oné schůzky a na místo tlumočníka jsem se dosadil sám právě z důvodu, abych si jako první zářez do svého profesního portfolia mohl zapsat „obsluhoval jsem českého prezidenta“, a aby se mi datum ztráty tlumočnického panictví dobře pamatovalo, připadl tento akt přesně na den na den útoku na americká Dvojčata, takže si mě poté na tiskové konferenci fotilo nečekaně velké množství novinářů).
Při tom tlumočení V. Havla pro V. Bykava jsem na jednom místě udělal chybu a určitý výraz jsem přeložil trochu nepřesně a otázka v mém podání dávala jiný smysl než v originále. Pan prezident, který rusky velmi dobře rozuměl i uměl, mě nechal otázku chybně dopřeložit a v klidu si vyslechl odpověď na něco jiného, než na co se ptal, a svou následující otázku pak uvedl slovy „Já jsem měl spíš na mysli…“, načež formuloval původní nepřesně přeložený výraz jinak a pro mě srozumitelněji. Zkrátka upozornil mě na chybu a opravil ji velice decentně a můj lapsus přešel s chápavým úsměvem, neboť mu určitě z pohledu na mě bylo jasné, že se mezi dvěma takovými osobnostmi coby začátečník necítím úplně svůj.
Zatímco Václav Klaus, který také rusky velmi dobře rozumí a umí (vždyť je to významný rusista), takové pochopení pro chyby tlumočníků nemá, jak ukazuje incident z Kremlu z roku 2007, kdy údajně opravil tlumočnici slovy: „Ani jedno slovo z toho, co jste přeložila, jsem neřekl.“ Myslím, že tlumočnici tím na klidu nepřidal, možná jí i vehnal do tváře trochu toho ruměnce, a dovedu si představit, jak „příjemné“ pro ni muselo být pokračování ve výkonu pod přísnými zraky pana učitele (který ji kdykoli může nachytat otázkou: „Paní tlumočnice, jestlipak víte, čeho jste se dopustila?“).
Ovšemže tlumočník má být profesionál a jako takový má zvládat sebenáročnější tlumočnické situace a má zodpovědnost za bezchybný překlad. Tlumočník je ale zároveň součástí daného setkání, jednání, konference, vystoupení apod. a má společný zájem se všemi ostatními účastníky na co nejlepším výsledku celé akce a chyby nedělá úmyslně.
Pro mě je tedy rozdíl mezi oběma našimi prezidenty především v přístupu. Na jedné straně vědomí společného zájmu, účelu setkání a cesta k němu formou spolupráce, na straně druhé znalostní soutěž, zkoušení, kárání a chytání na švestkách.
Odchod toho druhého přístupu mě zajisté nedojme tak jako ztráta toho prvního.