Ze soudního soudku
Kdysi prý jedna ctihodná soudkyně z malého okresního města v rozhovoru o jakémsi sudiči pronesla větu: „Slušný člověk se k soudu nikdy nedostane.“ Asi by mne tato dáma za slušného člověka nepovažovala, neboť k soudu jsem se dostal již nesčíslněkrát (ostatně, nemohu si pomoci, ale spojení „slušný člověk“, a ještě hůře „slušný občan“, ve mně vyvolává negativní konotace s onou mlčící většinovou živnou půdou všelijakých nacistických, komunistických a jiných totalitních režimů, takže mě to vůbec nemrzí, naopak se k soudu rád dostanu, ba nebudu tajit, že jsem byl dokonce už i „řešen“ na policii).
Po zkušenostech s účastí u soudu v roli účastníka řízení neboli stání, kdy vskutku není o co stát, jsem se nechal jmenovat soudním tlumočníkem, kvůli čemuž jsem se opět musel neslušně dostat k soudu, a od té doby jsem začal do soudních budov docházet jako nestranná osoba, nebál bych se říci odborník, na kterého již předsedkyně senátu nehledí spatra ospalýma očima jako na přinejmenším sprostého podezřelého, ale ke kterému se její zraky upínají spíše s nadějí a prosbou, aby jí propůjčil svá ústa, neboť platí, že co řekne on, to platí.
Vždycky mě pobaví, když se v novinách dočtu o nějakém procesu s lapeným vorem v zakoně a z fotografie ze soudní síně s podtitulkem „obávaný šéf ruskojazyčného podsvětí stanul před soudem za úkladnou vraždu“ na mě kouká brýlatá tvář kolegy tlumočníka. On totiž tlumočník sedí v soudní síni na lavici obžalovaných vedle obžalovaného. A když jsou ti obžalovaní třeba dva, sedí mezi nimi. Eskorta přivede na pokyn předsedy senátu oba obžalované (z loupeže, vraždy, organizovaného zločinu apod.) do jednací síně, odepne jim pouta, jednoho posadí po vaší levici, druhého po pravici a dá jim propisky, aby si mohli dělat zápisky, a poodstoupí ke zdi. Rozhlédnete se po síni a přemýšlíte, co kdyby se obžalovaní rozhodli utéci přímo z budovy soudu. Koho by si tak asi vybrali jako rukojmí? A budou k tomu potřebovat ty propisky, nebo si vystačí jen se svýma obrovitýma rukama, vyčnívajícíma z teplákové bundy?
Vzkaz pro všechny „slušné lidi“: seděl jsem na lavici obžalovaných (nejednou) a říkal jsem: „Jsem nevinný.“ „Nic jsem neudělal.“ „Odmítám vypovídat.“
Ale říkal jsem i spoustu jiných věcí. Třeba o tom, že při ohledání místa činu byli vytěženi svědci, že obžalovaný měl někam jet a měl se něčeho dopustit, že byly sejmuty trasologické stopy a na rozbor odeslány bukální stěry. A mnoho dalšího. Vtip je v tom, že v trestním řízení může být vedle obžalovaných, poškozených a svědků vyslechnut i znalec (nebo čten posudek) z jakéhokoli oboru – lékařství, ekonomika, drahé kovy, balistika, omamné látky, informační a komunikační technologie atd. – a u soudního tlumočníka se předpokládá, že všechny tyto obory ovládá, aby mohl vše náležitě přetlumočit obžalovaným.
A když to vše tlumočník absolvuje, propotiv několik košil, dostane se mu odměny v podobě překladu detektivky, tj. rozsudku, kdy od první do poslední stránky napjatě sleduje, jak to vlastně bylo, jak se na to přišlo, jak je chytili, čím se prozradili, proč je odsoudili a kolik dostali.
A už se těší, co bude příště. Tak mě napadá, že příště bych mohl zkusit se na soudní síň a na celý proces podívat z taláru. Jak? No přece jako přísedící. I když vlastně chce-li být někdo jmenován přísedícím u soudu, musí asi být v prvé řadě „slušný člověk“. A to já nejsem.