Před 59 lety zemřel velikán

Příští rok to bude přesně šedesát let, co v Moskvě zemřel (5. března 1953) jeden z největších duchů, jaké Rusko dalo světu. Osobnost světového významu, která se nesmazatelně zapsala do moderních dějin a bez níž by 20. století bylo mnohem chudší.

Řeč je o Sergeji Prokofjevovi.

Prokofjev dal o sobě vědět počátkem 20. století jako výrazně avantgardní skladatel, jehož skladby se vyznačovaly rytmickým spádem a drsnou harmonií plnou disonantních akordů. Vedle „barbarské“ Skytské suity (op. 20), jež byla původně psána jako balet na zakázku impresária Ruského baletu Sergeje Ďagileva (tomu však připadala příliš novátorská, a tak ji nakonec nepřijal), dokázal ale napsat i 1. symfonii, „Klasickou“ (op. 25), v haydnovském stylu. Tu komponoval v roce 1916 na dače a bez klavíru.

Prokofjeva jako hudebního skladatele zná široká veřejnost i dnes a nemusí jít jen o znalce klasické hudby. Ne, není to „ten, co napsal Labutí jezero“, dokonce ani není autorem Svěcení jara. Přesto ho znají třeba pražští intelektuálové z filosofické fakulty, kteří jinak normálně poslouchají Leonarda Cohena a Rádio 1. Prokofjev je totiž autorem hudby k filmům Sergeje Ejzenštejna Ivan Hrozný a Alexandr Něvský (kantáta s poněkud tajuplným nebo možná nesmyslným latinským textem „Peregrinus expectavi pedes meos in cymbalis“). A ti z nás, kteří mají děti nebo jimi někdy byli, se možná setkali se symfonickou pohádkou Péťa a vlk o hladovém vlku, který zhltl živou kachnu a ta mu pak v žaludku kvákala, a o malém Péťovi, který se jako správný pionýr vlka nebojí. Pohádka (Prokofjev je autorem hudby i textu) byla později zfilmována Waltem Disneym.

Prokofjev byl také vynikající klavírista a dirigent. Jako klavírista se živil v USA, kam odjel záhy po bolševické revoluci, v roce 1918. Z USA, kde se jeho dílo nesetkalo s příliš velkým pochopením, se přestěhoval do Francie, cestoval a koncertoval po Evropě a v roce 1933 se vrátil do Sovětského svazu, kde měl postavení prominentního umělce, mohl až do konce 30. let bez problémů jezdit na Západ, ale zároveň se nechával zotročit režimem, pod tíhou propagandistické kritiky zjednodušoval svůj umělecký styl a napsal několik „socrealistických“ skladeb.

V druhé polovině 40. let byl sovětskou kritikou označen za dekadenta a stejně jako Dmitrij Šostakovič byl kritizován za formalismus v hudbě (schůzi, na které se oběma skladatelům dostalo kritiky za formalistickou, eo ipso „protilidovou“ tvorbu, zkarikoval Šostakovič v operce pro čtyři basy s názvem Антиформалистический раёк).

V den, kdy Prokofjev zemřel, vězňové v sovětských lágrech GULAGu smekli čepice a vyhodili je do výšky. Ne však kvůli němu. Jeho smrti si skoro nikdo nevšiml.