Obsluhoval jsem českého prezidenta

/in /by

Když se kolem loňských Vánoc můj tehdy šestiletý syn podivoval, proč je v novinách a v televizi a všude pořád Václav Havel a zda budou lidé taky takhle smutní, až umře Václav Klaus, odpověděl jsem mu, že nebudou. Vynechal jsem historku o naší onomastické spřízněnosti s panem Vaňkem (kterou nejlépe pochopíte na Zbraslavi) a pokusil jsem se mu rozdíl mezi těmito dvěma prezidenty objasnit na jedné konkrétní historce z padesáti procent z mého vlastního života.

Kdysi, na samém začátku své překladatelské a tlumočnické dráhy, jsem měl tu čest tlumočit Václava Havla, a to při setkání s běloruským spisovatelem Vasilem Bykavem. Ano, je to tak, nechme stranou falešnou skromnost a přiznejme si, kdo z vás to má? To, co je pro mnohé mé kolegy vrcholem kariéry, tj. tlumočení v Kanceláři Prezidenta ČR, bylo pro mne v podstatě první zakázkou na překladatelské noze (pravda je, že nebylo nijak těžké tuto zakázku získat, neboť jsem byl tehdy organizátorem oné schůzky a na místo tlumočníka jsem se dosadil sám právě z důvodu, abych si jako první zářez do svého profesního portfolia mohl zapsat „obsluhoval jsem českého prezidenta“, a aby se mi datum ztráty tlumočnického panictví dobře pamatovalo, připadl tento akt přesně na den na den útoku na americká Dvojčata, takže si mě poté na tiskové konferenci fotilo nečekaně velké množství novinářů).

Při tom tlumočení V. Havla pro V. Bykava jsem na jednom místě udělal chybu a určitý výraz jsem přeložil trochu nepřesně a otázka v mém podání dávala jiný smysl než v originále. Pan prezident, který rusky velmi dobře rozuměl i uměl, mě nechal otázku chybně dopřeložit a v klidu si vyslechl odpověď na něco jiného, než na co se ptal, a svou následující otázku pak uvedl slovy „Já jsem měl spíš na mysli…“, načež formuloval původní nepřesně přeložený výraz jinak a pro mě srozumitelněji. Zkrátka upozornil mě na chybu a opravil ji velice decentně a můj lapsus přešel s chápavým úsměvem, neboť mu určitě z pohledu na mě bylo jasné, že se mezi dvěma takovými osobnostmi coby začátečník necítím úplně svůj.

Zatímco Václav Klaus, který také rusky velmi dobře rozumí a umí (vždyť je to významný rusista), takové pochopení pro chyby tlumočníků nemá, jak ukazuje incident z Kremlu z roku 2007, kdy údajně opravil tlumočnici slovy: „Ani jedno slovo z toho, co jste přeložila, jsem neřekl.“ Myslím, že tlumočnici tím na klidu nepřidal, možná jí i vehnal do tváře trochu toho ruměnce, a dovedu si představit, jak „příjemné“ pro ni muselo být pokračování ve výkonu pod přísnými zraky pana učitele (který ji kdykoli může nachytat otázkou: „Paní tlumočnice, jestlipak víte, čeho jste se dopustila?“).

Ovšemže tlumočník má být profesionál a jako takový má zvládat sebenáročnější tlumočnické situace a má zodpovědnost za bezchybný překlad. Tlumočník je ale zároveň součástí daného setkání, jednání, konference, vystoupení apod. a má společný zájem se všemi ostatními účastníky na co nejlepším výsledku celé akce a chyby nedělá úmyslně.

Pro mě je tedy rozdíl mezi oběma našimi prezidenty především v přístupu. Na jedné straně vědomí společného zájmu, účelu setkání a cesta k němu formou spolupráce, na straně druhé znalostní soutěž, zkoušení, kárání a chytání na švestkách.

Odchod toho druhého přístupu mě zajisté nedojme tak jako ztráta toho prvního.

Před 59 lety zemřel velikán

/in /by

Příští rok to bude přesně šedesát let, co v Moskvě zemřel (5. března 1953) jeden z největších duchů, jaké Rusko dalo světu. Osobnost světového významu, která se nesmazatelně zapsala do moderních dějin a bez níž by 20. století bylo mnohem chudší.

Řeč je o Sergeji Prokofjevovi.

Prokofjev dal o sobě vědět počátkem 20. století jako výrazně avantgardní skladatel, jehož skladby se vyznačovaly rytmickým spádem a drsnou harmonií plnou disonantních akordů. Vedle „barbarské“ Skytské suity (op. 20), jež byla původně psána jako balet na zakázku impresária Ruského baletu Sergeje Ďagileva (tomu však připadala příliš novátorská, a tak ji nakonec nepřijal), dokázal ale napsat i 1. symfonii, „Klasickou“ (op. 25), v haydnovském stylu. Tu komponoval v roce 1916 na dače a bez klavíru.

Prokofjeva jako hudebního skladatele zná široká veřejnost i dnes a nemusí jít jen o znalce klasické hudby. Ne, není to „ten, co napsal Labutí jezero“, dokonce ani není autorem Svěcení jara. Přesto ho znají třeba pražští intelektuálové z filosofické fakulty, kteří jinak normálně poslouchají Leonarda Cohena a Rádio 1. Prokofjev je totiž autorem hudby k filmům Sergeje Ejzenštejna Ivan Hrozný a Alexandr Něvský (kantáta s poněkud tajuplným nebo možná nesmyslným latinským textem „Peregrinus expectavi pedes meos in cymbalis“). A ti z nás, kteří mají děti nebo jimi někdy byli, se možná setkali se symfonickou pohádkou Péťa a vlk o hladovém vlku, který zhltl živou kachnu a ta mu pak v žaludku kvákala, a o malém Péťovi, který se jako správný pionýr vlka nebojí. Pohádka (Prokofjev je autorem hudby i textu) byla později zfilmována Waltem Disneym.

Prokofjev byl také vynikající klavírista a dirigent. Jako klavírista se živil v USA, kam odjel záhy po bolševické revoluci, v roce 1918. Z USA, kde se jeho dílo nesetkalo s příliš velkým pochopením, se přestěhoval do Francie, cestoval a koncertoval po Evropě a v roce 1933 se vrátil do Sovětského svazu, kde měl postavení prominentního umělce, mohl až do konce 30. let bez problémů jezdit na Západ, ale zároveň se nechával zotročit režimem, pod tíhou propagandistické kritiky zjednodušoval svůj umělecký styl a napsal několik „socrealistických“ skladeb.

V druhé polovině 40. let byl sovětskou kritikou označen za dekadenta a stejně jako Dmitrij Šostakovič byl kritizován za formalismus v hudbě (schůzi, na které se oběma skladatelům dostalo kritiky za formalistickou, eo ipso „protilidovou“ tvorbu, zkarikoval Šostakovič v operce pro čtyři basy s názvem Антиформалистический раёк).

V den, kdy Prokofjev zemřel, vězňové v sovětských lágrech GULAGu smekli čepice a vyhodili je do výšky. Ne však kvůli němu. Jeho smrti si skoro nikdo nevšiml.