Netlumočnická role tlumočníka u nostrifikačních zkoušek

Tlumočení u nostrifikačních zkoušek klade na tlumočníka specifické nároky, kterými se tento úkon liší od běžného tlumočení např. při obchodním jednání nebo u soudu. Za prvé je to přesná znalost terminologie a orientace v dané látce do té míry, aby byl tlumočník schopen rozeznat a přeložit i chyby a nepřesnosti, za druhé je to poněkud netradiční role, do které si student tlumočníka dosazuje a které tlumočník nesmí zcela podlehnout, aby při tlumočnickém aktu neměl tendenci studentovi – byť v dobrém úmyslu – pomáhat, ale aby skutečně překládal jen to, co student řekne, jeho odpovědi neopravoval a aby mu nenapovídal.

Na studentech často od prvního setkání vidím obrovskou nervozitu a nejistotu. A není divu. Mladého člověka, nezřídka neplnoletého, čeká během pár měsíců po maturitě znovu zkouškový stres a potítko, a to v zemi, jejíž řeč si ještě dokonale neosvojil. Navíc má být zkoušen z předmětů, které si sám nevybral, ale které mu určil krajský úřad a jež kolikrát nemusejí odpovídat jeho studijnímu zájmu (setkal jsem se například s případem, kdy budoucí právnička musela složit zkoušku z biologie a z fyziky). V takové situaci je pochopitelné, že student nevnímá tlumočníka jen jako tlumočníka, ale že se k němu „upíná“ jako ke člověku, který mluví jeho řečí a který mu může pomoci zorientovat se v neznámém prostředí.

Jak tlumočník pomáhá, i když nepomáhá

Pro studenty jsem jakýmsi prostředníkem mezi nimi a mezi zkoušejícími, jsem někdo, kdo se vyzná v dané situaci, kdo už má zkušenosti a může jim poradit. Často se mě hned začnou vyptávat: „Co myslíte, jaká je komise? Je náročná?“ „Kolik toho musím umět, abych dostal aspoň za čtyři?“ „Co všechno chtějí slyšet?“ „Jak to probíhá?“ „Co když něco nebudu vědět, řeknete to za mě?“ A pozoruji, jak z nich část té počáteční nervozity spadne, mají-li možnost své obavy a svou trému a očekávání takto ventilovat. Nervozita je ještě menší s vědomím, že před zkušební komisi nebudou předstupovat sami, ale v doprovodu (dospělého) tlumočníka, na kterého se mohou obrátit, když něčemu nebudou rozumět, a který je přeci nedá, kdyby je snad chtěl zkoušející „sežrat“.

V neposlední řadě tu hraje roli i faktor času. Při zkoušce s tlumočením se toho ve vymezeném čase stihne říct a vyzkoušet méně než bez tlumočení (což je na druhou stranu nevýhoda u písemných testů).

V těch několika minutách před začátkem zkoušky se v očích studenta z tlumočníka stane důvěrník, opora, utěšitel, rádce, ochránce a prostředník mezi ním a učitelem, aniž by se tlumočník do kterékoli z těchto rolí sám stavěl. A jestliže tlumočník nahlédne na druhou stranu pomyslné (ve skutečnosti však neexistující) barikády, zjistí, že i tam je trocha nervozity, trémy a očekávání – „Nostrifikační zkoušky tu máme poprvé“, „S tlumočníkem jsme to ještě nedělali“, „Co je zač ten student/ta studentka? Odkud je? Na jakou školu se hlásí?“ „Co myslíte, co umí?“ Zkrátka i na druhé straně je tlumočníkovi podsouvána role jakéhosi studentova opatrovníka, průvodce, zástupce, tedy role mnohem širší, než jak ji vymezuje zákon o znalcích a tlumočnících.

Při samotné zkoušce pak i přes veškeré výše zmíněné „vedlejší příznaky“ tlumočení musí tlumočník dbát profesionální etiky a být nestranným tlumočníkem. Na potítku rozhodně nemůže studentovi radit ani napovídat. Já osobně mívám většinou otázky ke zkoušce předem přeložené, a poté co si student vytáhne konkrétní otázku, předložím mu její znění v písemné podobě, aby ji měl po celou dobu přípravy k dispozici a nebyl odkázán na to, co si stihl zapamatovat z ústního překladu. Studenta pak mohu na potítku ponechat o samotě. Pokud bych mu ale otázku tlumočil ústně, zůstanu na potítku s ním, abych mu mohl otázku zopakovat, kdykoli mě o to požádá. Stejně tak mě může požádat o pomoc při vyhledávání v zeměpisném atlase nebo v matematicko-fyzikálních tabulkách.

…a jak nepomáhá, když pomáhá

Nestalo se mi, že by po mně student na potítku chtěl, abych mu radil. A pokud se mě před zkouškou studenti ptají „A když něco nebudu vědět, tak to za mě řeknete?“, je to míněno spíše nevážně, k uvolnění napětí. Vždy na to odpovídám, že budu překládat jen to, co řeknou, a tím je věc vyřešena. Má-li student na potítku tahák, např. na papíře nebo v mobilu, je to jeho věc a věc zkoušejícího, aby to případně odhalil. Není mým úkolem ani v mé kompetenci kontrolovat a zjišťovat, co student smí a co nesmí používat, co je a co není tahák.

V jednom případě jsem se setkal i s vážně míněnou objednávkou nápovědy, kdy se se mnou dotyčný student chtěl sejít pár dní před testem, abychom se domluvili, jakým způsobem mu budu naznačovat správné odpovědi. Tuto zakázku jsem odmítl, ale vím o tom, že na pár školách již došlo k incidentům, kdy byla taková nepřípustná nápověda odhalena a kdy byl dokonce student kvůli tlumočnici od zkoušky vyhozen.

Umím si představit, že je tlumočník veden upřímnou snahou studentovi pomoci, a vím, že ho to k tomu mnohdy svádí, zejména když vidí, že i zkoušející se snaží studentovi pomoci nebo že ten o generaci či dvě mladší student k němu vzhlíží jako ke svému ochránci. Ve výše zmíněném případě však šlo o čistý byznys – za dvojnásobnou cenu za mě udělejte zkoušku. A na to nemohu přistoupit. Nejen že je to neetické, ale kdybych na to přistoupil, pak bych šel ke zkoušce nikoli jako tlumočník, ale jako zkoušený. A já mám svou hrdost. Nechat se v mém věku a v mém postavení zkoušet (ještě k tomu na střední škole) mi připadá ponižující.

Text byl sepsán pro časopis Soudní tlumočník vydávaný KST ČR.

2 replies

Trackbacks & Pingbacks

Komentáře jsou uzavřeny.