Jak se dělá realita

/in /by

Rád si čtu sportovní rubriky zpravodajských portálů. Sportovní novinařina v nich bývá nezřídka tou nejnázornější ukázkou pokleslé žurnalistiky vyznačující se dvěma základními rysy: 1. novinář zapomíná, že jeho úkolem je přinášet informace, a podléhá přesvědčení, že má poslání vysvětlovat a komentovat události a že čtenáři jsou zvědaví na jeho názory; 2. užívaje přechodníků (aniž by je znal), vzletných obrazů, rádoby originálních přirovnání, opájí se novinář iluzí, že je novodobým Karlem Čapkem, Poláčkem či Havlíčkem.

Sportovní zpravodajství má jednu nespornou výhodu. Stále je o čem psát. Možná to neplatí u všech druhů sportu, ale v případě našeho nejpopulárnějšího a nejrozšířenějšího sportu – fotbalu neboli kopané – to platí v míře vrchovaté. Pro sportovního novináře se totiž ve fotbale něco děje, i když se nic neděje. Sledujete-li například vývoj dlouhodobé soutěže, která má hrací dny jednou za týden o víkendu, nebudete se nudit ani ve všední dny, neboť od neděle do středy si můžete číst stále nové rozbory uplynulého kola a nekonečné variace na téma: „Jak jste viděl ten zápas?“ – „Byl to váš nejdůležitější zápas v životě?“ – „Co jste si říkali v kabině, než jste šli na hřiště?“ Zatímco od čtvrtka do soboty můžete číst rozbory a předpovědi ke kolu nadcházejícímu a nekonečné variace na téma: „Jak se připravujete na příští zápas?“ – „Bude to váš nejdůležitější zápas v životě?“ – „Co si řeknete v kabině, než půjdete na hřiště?“

A jak je to s obsahem sportovního zpravodajství z hlediska jazyka? Tak určitě. Na své si přijdou i čtenáři krásné literatury, neboť sportovní novináři vkládají do svých děl veškeré bohatství své slovní zásoby a tvůrčí imaginace, a připočteme-li k tomu intelektuální potenciál samotných aktérů fotbalových klání, máme o zábavu postaráno. V článcích na fotbalové téma nehledejte žádné přízemnosti, hemží se to tam chrámy, svatostánky, svatyněmi, legendami, zápasy roku, nejdůležitějšími góly v životě, hráči přemítají, zamýšlejí se, slibují, vysekávají poklony, modlí se, děkují Bohu, vezou se na vítězné vlně, trenéři zvyšují hlas, hodnotí, odhadují šance a tak dále a tak podobně. Leč o tom psát nechci.

Na příkladu novinářské žurnalistiky chci ukázat, jak se dělá realita. Vezměme si takovou modelovou situaci, kdy reprezentační mužstvo po sérii nevýrazných výkonů prohrává v přátelském utkání s týmem Lesotha 0:1 a v českých hospodách se začínají ozývat stále hlasitější hlasy dožadující se hlavy trenéra Balíka.

Předseda fotbalového svazu Hrášek tou dobou odpočívá na golfu v Emirátech a na fotbalovou reprezentaci nemá ani pomyšlení. Po svém nástupu do funkce udělal ve svazu pořádek a nastavil transparentní pravidla a procedury, skoncoval s korupcí a kamarádšofty a teď vše běží, jak má.

Avšak přičinlivý novinář, věren svému poslání, vytočí jeho číslo a bez obalu se ho zeptá: „Výkony reprezentačního mužstva jsou špatné. Neuvažujete o změně na postu trenéra?“
Hrášek: „Tato otázka teď není na pořadu dne, trenér Balík má smlouvu na dva roky.“
Novinář: „V národě se ozývají hlasy volající po jeho odvolání, co vy na to?“
Hrášek: „Balík má naši plnou důvěru.“
Novinář: „V této souvislosti často padá jméno trenéra Hřebce, že by to byla dobrá náhrada za Balíka.“
Hrášek: „No comment.“
Novinář: „Tak jinak. Dovedete si jako reprezentačního trenéra představit Hřebce?“
Hrášek: „Ano, jako reprezentačního trenéra si ho představit docela dovedu.“

Na druhý den se v novinách – a ještě týž den na Internetu – objeví několik článků s titulkem Pod Balíkem se houpá židle, nahradit by ho měl Hřebec.

Novinář pochopitelně nelení a osloví oba výše jmenované.
Novinář: „Co říkáte tomu, že má na vaše místo nastoupit Hřebec?“
Balík: „O ničem takovém nevím. Mám smlouvu na dva roky a připravuji mužstvo na další zápas.“
Novinář: „Po poslední prohře s Lesothem předseda svazu přiznal, že by si na vašem místě dovedl představit Hřebce.“
Balík: „S předsedou jsem zatím nemluvil. Připravujeme analýzu posledního zápasu a máme se sejít v pondělí.“

Titulek: Balík jde v pondělí na kobereček. Uslyší nepříjemný verdikt?

A další telefonát: „Zdravím, pane Hřebec. Jste prý nejžhavějším kandidátem na post reprezentačního trenéra.“
Hřebec: „K tomu se nemohu vyjádřit, o tom se mnou zatím nikdo nejednal.“
Novinář: „Přeci jen, kdybyste takovou nabídku dostal, vzal byste to?“
Hřebec: „Zatím jsem žádnou nabídku nedostal. Momentálně mám do konce června smlouvu v Kotěhůlkách a v hlavě mám nejbližší zápas s Konopínem.“

Titulek: Hřebec reprezentaci nevezme, Kotěhůlky ho nepustí.

Načež následuje další kolečko telefonátů a modelování reality podle vyráběné události: „Pane Hrášku, už jste jednal s Hřebcem? Prý ho Kotěhůlky nepustí.“ „Pane Balíku, máte vyhlédnuté nějaké nové angažmá?“ „Pane Hřebec [tady nejspíš Novinář zůstane u oslovování v 1. pádě – pozn. autora], už jste dostal nabídku z reprezentace?“

Výsledkem je uražený a naštvaný Balík, který má být prý odvolán, přestože má smlouvu na dva roky a ze svazu s ním o odvolání nikdo nemluvil a všechno se dozvídá až z médií. To je od Hráška podraz. Hrášek se naštve na Balíka, že se o něm takhle vyjadřuje do novin a řeší věc přes média, místo aby si to nejprve vyříkal s ním. A při nejbližší příležitosti nevděčného Balíka odvolá a o jeho nástupci nechá hlasovat výbor. Novým trenérem je zvolen Brada. Hřebec je dotčen, neboť počítal s tím, že se s ním počítá jako s nástupcem Balíka, a vyvázal se ze smlouvy v Kotěhůlkách. Takže ho svaz vodil za nos a nakonec trenérem jmenoval Hráškova kamarádíčka Bradu. V novinách píší o nefungující komunikaci mezi svazem a trenéry a o tom, jak to předseda Hrášek nezvládá. Ten se na to může vykašlat, skládá funkci a zůstává na golfu v Emirátech. Hřebec bere nabídku z maďarské župní ligy, Balík si bere dovolenou a reprezentační mužstvo s novým koučem bere bod za remízu 0:0 s Mongolskem.

Při vyhlašování výsledků ankety o nejlepšího fotbalistu tisíciletí vykládá Novinář ve foyer Národního divadla o tom, jak je dobře, že problémy v českém fotbalu vyplavaly na povrch, a že o tom psal jako první.

A řekl bych, že v nesportovních rubrikách to s tou realitou nebude o moc jinačí.

Proč jsou korektury řehole aneb Vědci zjistili, že chybovat je lidské

/in /by

Občas bývám požádán o korekturu nějakého překladu, ať již z ruštiny nebo z angličtiny (nebo klidně i z jiného jazyka, důležitá je kontrola správnosti českého textu). Před pár měsíci šlo o poměrně důležitou korekturu brožury nemalého rozsahu, která měla jít do tisku, a zadavatel si přál, aby v ní nebyla jediná chybička.

Svědomitě jsem celou brožuru přečetl, opravil několik překlepů a gramatických chyb, přestylizoval pár souvětí a odeslal korekturu zadavateli. Po dvou dnech se mi brožura vrátila zpátky, že tam při kontrole „něco našli“, abych to tedy přečetl raději celé ještě jednou. Když se toto kolečko zopakovalo potřetí, odepsal jsem zadavatelce, že i kdybych celou brožuru četl pořád dokola, vždycky tam po mně nějaký přehlédnutý překlep zůstane. Pokud chtějí mít text stoprocentně čistý, nemůže ho po sobě číst desetkrát jeden člověk, ale musí ho dát po sobě přečíst deseti různým lidem. A jako vysvětlení jsem použil odkaz na jeden test či vtípek, který svého času koloval po Internetu (a ve své databázi ho uvádí i renomovaný server hoax.cz). Cituji doslova (i s gramatickou chybou):

V suoivsoltsi s vzýukemm na Cmabridge Uinervtisy vlšyo njaveo, že nzeáelží na pořdaí psíemn ve solvě. Jedniná dleůitžá věc je, aby blyy pnvrí a psoelndí pímesna na srpváénm mstíě. Zybetk mžůe být totánlí sěms a ty to přoád bez porlbméů peřčetš. Je to potro, že ldiksý mezok netče kdažé pensímo, ale svolo jkao cleek. Zjíamvaé, že??

Tady to máte. To, že odevzdám korekturu, ve které zůstanou překlepy a chyby, tedy není známkou mého lajdáctví či mé neschopnosti. Na přehlížení překlepů mám vědecky prokázaný nárok! Chybovat je zkrátka lidské.

Zda již zmíněný výzkum na Cambridge University skutečně proběhl, nebo se jedná jen o jeden z řady hoaxů, není zas tak důležité. Faktem je, že náš mozek opravdu porozumí slovům s přeházenými písmeny, domyslí si jejich správné pořadí a netrkne ho, že „vidí“ chybu a že by na ni měl upozornit. A mnohdy nepomůže ani počítačová kontrola pravopisu. Při automatických opravách vám udělá z Leonarda Leoparda, z Purkyně Turkyně, červená vlnovka zmizí a jste tam, kde jste byli.

Mít, či nemít?

/in /by

Z novin se denně dozvídáme, že někdo měl něco udělat – pirát silnic měl předjíždět na dálnici zprava, důchodce měl osahávat nezletilé dívky, Kučma si měl objednat vraždu novináře nebo nejčerstvěji „Propásl jste příležitost držet zobák,“ měl říct Sarkozy Cameronovi. Zkrátka mu to měl říct, ale neřekl. Důchodce dostal za úkol osahávat dívky, ale neudělal to, proto je popotahován policií. A v jedné ostravské nemocnici dokonce děti mají požívat alkohol.

Na toto nadužívání modálního slovesa mít upozorňoval i Vladimír Just v prvním díle Slovníku floskulí. Rozšířené je zejména v policejní mluvě (pachatel se měl dopustit trestného činu tím, že…) a má vyjadřovat „nejistotu o pravdivosti slovesného děje“, obvykle jako „uvedení cizího mínění“. Novináři si tuto policejní praktiku rychle osvojili, a tak dnes máme mít na každém kroku, i když by jistě nestálo mnoho námahy sem tam vymyslet větu s prý, údajně, říká se, podle svědků, pravděpodobně, patrně, možná, nejspíš či skoro určitě.

Na obranu hlídacích psů demokracie je třeba říci, že takovéto užívání slovesa mít není v rozporu s mluvnicí českého jazyka. Jen působí poněkud poklesle a může být zavádějící. Například v článku o výše zmíněném údajném Sarkozyho výroku jsou ještě další dvě věty s modálním slovesem mít v minulém čase, které lze vykládat dvojím způsobem: „Dohady (…) měly podle nejmenovaného diplomatického zdroje (…) zablokovat setkání státníků na téměř dvě hodiny.“ To můžeme číst buď tak, že se státníci dohadovali, čímž se prý zablokovalo setkání na dvě hodiny, nebo tak, že státníci měli v úmyslu setkání zablokovat, a proto se předem dohodli, že se budou dvě hodiny dohadovat. Jinými slovy buď jsou dohady příčinou, nebo je zablokování účelem. „O návrhu se mělo i hlasovat, již předem bylo ale jasné, že nebude schválen.“ Znamená to, že se o návrhu údajně hlasovalo, nebo že hlasování o návrhu bylo na programu, ale nedošlo na ně?

V neposlední řadě dělá tento policejně-novinářský nešvar problémy i při překládání. Na jednom semináři padl dotaz, jak překládat do ruštiny obraty typu „měl se dopustit“, „měl spáchat“, „měl udělat“. Ruský právník nabídl variantu подозревается в совершении (je podezřelý ze spáchání / z toho, že se dopustil, že udělal). To odpovídá. Jenže policejní mluva si libuje v dlouhých souvětích, jako třeba: „…XY, který je podezřelý ze spáchání trestného činu výtržnictví, kterého se měl dopustit tím, že…“

A co teprve, kdyby měl něco neudělat! „Tlumočník se měl dopustit trestného činu křivého tlumočení, když při inkriminovaném úkonu měl nepřetlumočit všechny obraty se slovem měl.“ Navíc měl nemít s sebou kulaté razítko, které s sebou měl mít. A má to!