Jak se dělá realita

Rád si čtu sportovní rubriky zpravodajských portálů. Sportovní novinařina v nich bývá nezřídka tou nejnázornější ukázkou pokleslé žurnalistiky vyznačující se dvěma základními rysy: 1. novinář zapomíná, že jeho úkolem je přinášet informace, a podléhá přesvědčení, že má poslání vysvětlovat a komentovat události a že čtenáři jsou zvědaví na jeho názory; 2. užívaje přechodníků (aniž by je znal), vzletných obrazů, rádoby originálních přirovnání, opájí se novinář iluzí, že je novodobým Karlem Čapkem, Poláčkem či Havlíčkem.

Sportovní zpravodajství má jednu nespornou výhodu. Stále je o čem psát. Možná to neplatí u všech druhů sportu, ale v případě našeho nejpopulárnějšího a nejrozšířenějšího sportu – fotbalu neboli kopané – to platí v míře vrchovaté. Pro sportovního novináře se totiž ve fotbale něco děje, i když se nic neděje. Sledujete-li například vývoj dlouhodobé soutěže, která má hrací dny jednou za týden o víkendu, nebudete se nudit ani ve všední dny, neboť od neděle do středy si můžete číst stále nové rozbory uplynulého kola a nekonečné variace na téma: „Jak jste viděl ten zápas?“ – „Byl to váš nejdůležitější zápas v životě?“ – „Co jste si říkali v kabině, než jste šli na hřiště?“ Zatímco od čtvrtka do soboty můžete číst rozbory a předpovědi ke kolu nadcházejícímu a nekonečné variace na téma: „Jak se připravujete na příští zápas?“ – „Bude to váš nejdůležitější zápas v životě?“ – „Co si řeknete v kabině, než půjdete na hřiště?“

A jak je to s obsahem sportovního zpravodajství z hlediska jazyka? Tak určitě. Na své si přijdou i čtenáři krásné literatury, neboť sportovní novináři vkládají do svých děl veškeré bohatství své slovní zásoby a tvůrčí imaginace, a připočteme-li k tomu intelektuální potenciál samotných aktérů fotbalových klání, máme o zábavu postaráno. V článcích na fotbalové téma nehledejte žádné přízemnosti, hemží se to tam chrámy, svatostánky, svatyněmi, legendami, zápasy roku, nejdůležitějšími góly v životě, hráči přemítají, zamýšlejí se, slibují, vysekávají poklony, modlí se, děkují Bohu, vezou se na vítězné vlně, trenéři zvyšují hlas, hodnotí, odhadují šance a tak dále a tak podobně. Leč o tom psát nechci.

Na příkladu novinářské žurnalistiky chci ukázat, jak se dělá realita. Vezměme si takovou modelovou situaci, kdy reprezentační mužstvo po sérii nevýrazných výkonů prohrává v přátelském utkání s týmem Lesotha 0:1 a v českých hospodách se začínají ozývat stále hlasitější hlasy dožadující se hlavy trenéra Balíka.

Předseda fotbalového svazu Hrášek tou dobou odpočívá na golfu v Emirátech a na fotbalovou reprezentaci nemá ani pomyšlení. Po svém nástupu do funkce udělal ve svazu pořádek a nastavil transparentní pravidla a procedury, skoncoval s korupcí a kamarádšofty a teď vše běží, jak má.

Avšak přičinlivý novinář, věren svému poslání, vytočí jeho číslo a bez obalu se ho zeptá: „Výkony reprezentačního mužstva jsou špatné. Neuvažujete o změně na postu trenéra?“
Hrášek: „Tato otázka teď není na pořadu dne, trenér Balík má smlouvu na dva roky.“
Novinář: „V národě se ozývají hlasy volající po jeho odvolání, co vy na to?“
Hrášek: „Balík má naši plnou důvěru.“
Novinář: „V této souvislosti často padá jméno trenéra Hřebce, že by to byla dobrá náhrada za Balíka.“
Hrášek: „No comment.“
Novinář: „Tak jinak. Dovedete si jako reprezentačního trenéra představit Hřebce?“
Hrášek: „Ano, jako reprezentačního trenéra si ho představit docela dovedu.“

Na druhý den se v novinách – a ještě týž den na Internetu – objeví několik článků s titulkem Pod Balíkem se houpá židle, nahradit by ho měl Hřebec.

Novinář pochopitelně nelení a osloví oba výše jmenované.
Novinář: „Co říkáte tomu, že má na vaše místo nastoupit Hřebec?“
Balík: „O ničem takovém nevím. Mám smlouvu na dva roky a připravuji mužstvo na další zápas.“
Novinář: „Po poslední prohře s Lesothem předseda svazu přiznal, že by si na vašem místě dovedl představit Hřebce.“
Balík: „S předsedou jsem zatím nemluvil. Připravujeme analýzu posledního zápasu a máme se sejít v pondělí.“

Titulek: Balík jde v pondělí na kobereček. Uslyší nepříjemný verdikt?

A další telefonát: „Zdravím, pane Hřebec. Jste prý nejžhavějším kandidátem na post reprezentačního trenéra.“
Hřebec: „K tomu se nemohu vyjádřit, o tom se mnou zatím nikdo nejednal.“
Novinář: „Přeci jen, kdybyste takovou nabídku dostal, vzal byste to?“
Hřebec: „Zatím jsem žádnou nabídku nedostal. Momentálně mám do konce června smlouvu v Kotěhůlkách a v hlavě mám nejbližší zápas s Konopínem.“

Titulek: Hřebec reprezentaci nevezme, Kotěhůlky ho nepustí.

Načež následuje další kolečko telefonátů a modelování reality podle vyráběné události: „Pane Hrášku, už jste jednal s Hřebcem? Prý ho Kotěhůlky nepustí.“ „Pane Balíku, máte vyhlédnuté nějaké nové angažmá?“ „Pane Hřebec [tady nejspíš Novinář zůstane u oslovování v 1. pádě – pozn. autora], už jste dostal nabídku z reprezentace?“

Výsledkem je uražený a naštvaný Balík, který má být prý odvolán, přestože má smlouvu na dva roky a ze svazu s ním o odvolání nikdo nemluvil a všechno se dozvídá až z médií. To je od Hráška podraz. Hrášek se naštve na Balíka, že se o něm takhle vyjadřuje do novin a řeší věc přes média, místo aby si to nejprve vyříkal s ním. A při nejbližší příležitosti nevděčného Balíka odvolá a o jeho nástupci nechá hlasovat výbor. Novým trenérem je zvolen Brada. Hřebec je dotčen, neboť počítal s tím, že se s ním počítá jako s nástupcem Balíka, a vyvázal se ze smlouvy v Kotěhůlkách. Takže ho svaz vodil za nos a nakonec trenérem jmenoval Hráškova kamarádíčka Bradu. V novinách píší o nefungující komunikaci mezi svazem a trenéry a o tom, jak to předseda Hrášek nezvládá. Ten se na to může vykašlat, skládá funkci a zůstává na golfu v Emirátech. Hřebec bere nabídku z maďarské župní ligy, Balík si bere dovolenou a reprezentační mužstvo s novým koučem bere bod za remízu 0:0 s Mongolskem.

Při vyhlašování výsledků ankety o nejlepšího fotbalistu tisíciletí vykládá Novinář ve foyer Národního divadla o tom, jak je dobře, že problémy v českém fotbalu vyplavaly na povrch, a že o tom psal jako první.

A řekl bych, že v nesportovních rubrikách to s tou realitou nebude o moc jinačí.