Jazykové hříčky a překladatelské oříšky.

Džungle před tabulí aneb hedvábný brkoslav

Na úvod jeden starý vtip:

Policajt: „Kam jsi schoval peníze?“
Tlumočník: „Kam jsi schoval peníze?“
Zloděj: „Neřeknu.“
Tlumočník: „Neřekne.“
Policajt: „Když neřekneš, zavřeme tě.“
Tlumočník: „Když neřekneš, zavřou tě.“
Zloděj: „Neřeknu.“
Tlumočník: „Neřekne.“
Policajt: „Když neřekneš, zastřelím tě.“
Tlumočník: „Když neřekneš, zastřelí tě.“
Zloděj: „Schoval jsem je v kuchyni pod podlahou.“
Tlumočník: „Neřekne.“

Co je v tom vtipu špatně? Ano, správně. Špatně je tlumočníkova výpověď ve třetí osobě.  Správně má říci „Neřeknu“.

Tlumočení u zkoušky má jedno základní úskalí. Musíte znát natolik dobře terminologii daného předmětu v obou jazycích, abyste dokázali odlišit, kdy zkoušející odpovídá správně a kdy ne nebo kdy třeba použije jen nesprávný tvar jinak správného výrazu.

Když bude mít například přednášející k dispozici vyobrazení lidského ucha a bude ukazovat na jednotlivé části a hovořit o nich, nemusíte ani přesně znát anatomické pojmy v jeho jazyce, stačí když budete ve svém jazyce pojmenovávat to, co přednášející ukazuje – zvukovod, hlemýžď, třmínek. U zkoušky je tomu jinak. Máte před sebou vyobrazení lidského ucha, zkoušející ukazuje jednotlivé části, ale vy musíte zároveň vědět, zda je zkoušený pojmenovává správně, tedy hlemýždě jako hlemýžď, třmínek jako třmínek apod. A zda skutečně říká třmínek, a ne třeba řemínek.

Kuriózní situace mohou nastat v důsledku různých etymologií některých pojmenování. Tak se například jednou zeptala zkoušející jedné studentky, proč se savcům říká savci. A chtěla slyšet, že je to proto, že sají mléko. Rusky jsou savci млекопитающие, což je odvozeno ze slov „mléko“ a „živit se“, čili něco jako mlékojedi. Studentka tedy dostala otázku, proč se mlékojedům říká mlékojedi. To, že se živí mlékem, je pak nabíledni.

Obdobně by odpověděla správně i na otázku, jaký hospodářský význam má bourec morušový. Jeho ruské jméno тутовый шелкопряд nám totiž zcela jasně říká, že přede (пряд) hedvábí (шелк). Ale pozor, neplést si „přadláka hedvábí“ s hedvábníkem. To je rod ptáků z čeledi hedvábníkovití, jehož jediným zástupcem je hedvábník šedý, rusky сорокопутовый свиристель, který ve svém jméně žádné hedvábí (na rozdíl od českého názvu) nemá. Zato má ve jméně ťuhýka (сорокопут) a brkoslava (свиристель).

Jiná zkoušející chtěla po studentovi, aby pojmenoval sklivec, rusky стекловидное тело (doslova „sklovité těleso“). Rozhovor u zkoušky pak vypadal následovně:
Zkoušející: „Jak se jmenuje to sklovité těleso uvnitř oka?“
Tlumočník: „Jak se jmenuje to sklovité těleso uvnitř oka?“
Student: „Sklovité těleso?“
Tlumočník: „Sklivec?“
Zkoušející: „Ano, správně!“

A trepka (Paramecium) je rusky туфелька (trepka).

Kolik třešní, tolik višní

„…je to taková těžko přeložitelná slovní hříčka… Doslova to zní: kolik třešní, tolik višní,“ říká tlumočník Miloň Čepelka ve filmu Jáchyme, hoď ho do stroje. Situace, která pro tlumočníka a překladatele není nikterak neobvyklá. Filmový Čepelka na tom ještě nebyl nejhůř, mohl se uchýlit k doslovnému překladu a navíc měl dostatek času na to, aby divákům vysvětlil, co by to asi tak mohlo znamenat. Ale představme si, že by třeba v originále místo třešní byly собаки (česky psi) a místo višní псы (česky psi)…

Malá odbočka: Jakpak se to má v poslední větě se shodou podmětu s přísudkem? V podmětu máme ruské sobaki, ty jsou ženského rodu, končí na -i, v přísudku by mělo být -y, dále tu máme ruské psy, ti jsou mužského rodu, končí na -y, v přísudku by mělo být -i. A do toho jsou v závorkách čeští psi. Kdyby zůstalo jen u těch sobak (v závorce psů), byl by mužský rod psů natolik silný, že by dokázal i přes hradbu závorek změkčit byly na byli? A co tedy dělá v té větě byly s -y? To je takové odlehčení maskulinizace češtiny, a jelikož zde přísudek předchází několikanásobnému podmětu, tak zcela v souladu s pravidly.

…nebo kdyby místo třešní byly лошади (česky koně) a místo višní кони (česky koně). To by pak pan Čepelka musel říci: „…je to taková těžko přeložitelná slovní hříčka… Doslova to zní: kolik koní ve smyslu obecného pojmenování zvířete nebo koně jako zemědělského zvířete, tolik koní ve smyslu ušlechtilých koní chovaných pro potřeby jezdectví.“

Jeden kolega překladatel má na svých webových stránkách motto „Překlad je jako žena. Buď je věrný, nebo krásný.“ To je pěkný bonmot, ale tím to končí. Protože krása ženy může být v její věrnosti a věrnost překladu může tkvít v jeho kráse. Pokud je originál krásný a překlad nikoli, pak přeci není věrný. A pokud je překlad doslovný, pak také není věrný, idiomy, slovní hříčky, překladatelské oříšky nelze překládat doslovně. Valící se kameny nejsou překladem slovního spojení The Rolling Stones, překladatelský oříšek není дворняжка переводчика. Zkrátka a dobře věrný překlad a krásný překlad se nevylučují.

Jak se tedy vypořádat s oněmi višněmi a třešněmi, aby byl překlad této hříčky věrný? Tlumočník asi nebude mít čas na to, aby vymýšlel nějaký odpovídající český frazeologismus, případně hledal ve slovníku. Bude-li to možné, uchýlí se ve většině případů k opisu a vysvětlení, jako to učinil pan Čepelka. Někdy se stane, že skutečně nějaká obdoba v jazyce, do kterého překládá, existuje, ba co víc, že ho v tu chvíli okamžitě napadne, například že böhmisches Dorf musí přeložit jako španělská vesnice. Co když ale tlumočí německému profesorovi, který je na návštěvě v Praze a vykládá humornou historku o tom, jak si včera udělal výlet do jedné české vesnice, kde se v hospodě všichni bavili o fotbalovém utkání okresního formátu a on tomu vůbec nerozuměl, poněvadž problémy české vesnice jsou pro něj česká vesnice? A sám se svému přirovnání zasměje, zatímco vaše verze se španělskou vesnicí tak vtipně nevyzní. A když to přetlumočíte a vysvětlíte posluchačům, že v němčině se španělské vesnici říká česká a že je to tedy vtipné, pokračuje pan profesor o tom, že z té vesnice navíc pochází jeho přítel Adolf Böhme, takže je to vlastně trojnásobná böhmisches Dorf. A teď babo raď!

„Babo raď, babo raď… To je takový překladatelský oříšek…“