Kolik třešní, tolik višní

„…je to taková těžko přeložitelná slovní hříčka… Doslova to zní: kolik třešní, tolik višní,“ říká tlumočník Miloň Čepelka ve filmu Jáchyme, hoď ho do stroje. Situace, která pro tlumočníka a překladatele není nikterak neobvyklá. Filmový Čepelka na tom ještě nebyl nejhůř, mohl se uchýlit k doslovnému překladu a navíc měl dostatek času na to, aby divákům vysvětlil, co by to asi tak mohlo znamenat. Ale představme si, že by třeba v originále místo třešní byly собаки (česky psi) a místo višní псы (česky psi)…

Malá odbočka: Jakpak se to má v poslední větě se shodou podmětu s přísudkem? V podmětu máme ruské sobaki, ty jsou ženského rodu, končí na -i, v přísudku by mělo být -y, dále tu máme ruské psy, ti jsou mužského rodu, končí na -y, v přísudku by mělo být -i. A do toho jsou v závorkách čeští psi. Kdyby zůstalo jen u těch sobak (v závorce psů), byl by mužský rod psů natolik silný, že by dokázal i přes hradbu závorek změkčit byly na byli? A co tedy dělá v té větě byly s -y? To je takové odlehčení maskulinizace češtiny, a jelikož zde přísudek předchází několikanásobnému podmětu, tak zcela v souladu s pravidly.

…nebo kdyby místo třešní byly лошади (česky koně) a místo višní кони (česky koně). To by pak pan Čepelka musel říci: „…je to taková těžko přeložitelná slovní hříčka… Doslova to zní: kolik koní ve smyslu obecného pojmenování zvířete nebo koně jako zemědělského zvířete, tolik koní ve smyslu ušlechtilých koní chovaných pro potřeby jezdectví.“

Jeden kolega překladatel má na svých webových stránkách motto „Překlad je jako žena. Buď je věrný, nebo krásný.“ To je pěkný bonmot, ale tím to končí. Protože krása ženy může být v její věrnosti a věrnost překladu může tkvít v jeho kráse. Pokud je originál krásný a překlad nikoli, pak přeci není věrný. A pokud je překlad doslovný, pak také není věrný, idiomy, slovní hříčky, překladatelské oříšky nelze překládat doslovně. Valící se kameny nejsou překladem slovního spojení The Rolling Stones, překladatelský oříšek není дворняжка переводчика. Zkrátka a dobře věrný překlad a krásný překlad se nevylučují.

Jak se tedy vypořádat s oněmi višněmi a třešněmi, aby byl překlad této hříčky věrný? Tlumočník asi nebude mít čas na to, aby vymýšlel nějaký odpovídající český frazeologismus, případně hledal ve slovníku. Bude-li to možné, uchýlí se ve většině případů k opisu a vysvětlení, jako to učinil pan Čepelka. Někdy se stane, že skutečně nějaká obdoba v jazyce, do kterého překládá, existuje, ba co víc, že ho v tu chvíli okamžitě napadne, například že böhmisches Dorf musí přeložit jako španělská vesnice. Co když ale tlumočí německému profesorovi, který je na návštěvě v Praze a vykládá humornou historku o tom, jak si včera udělal výlet do jedné české vesnice, kde se v hospodě všichni bavili o fotbalovém utkání okresního formátu a on tomu vůbec nerozuměl, poněvadž problémy české vesnice jsou pro něj česká vesnice? A sám se svému přirovnání zasměje, zatímco vaše verze se španělskou vesnicí tak vtipně nevyzní. A když to přetlumočíte a vysvětlíte posluchačům, že v němčině se španělské vesnici říká česká a že je to tedy vtipné, pokračuje pan profesor o tom, že z té vesnice navíc pochází jeho přítel Adolf Böhme, takže je to vlastně trojnásobná böhmisches Dorf. A teď babo raď!

„Babo raď, babo raď… To je takový překladatelský oříšek…“