O h..nu

Ještě v dobách studií mne jedna má učitelka zavedla do nejmenovaného nakladatelství, kde se připravovalo nové vydání rusko-českého slovníku. Byl jsem tam uveden coby nadějný student, který by se na tomto vydání mohl podílet. Já osobně jsem si nedokázal svůj podíl nijak představit, o sestavování slovníků jsem neměl ani páru, ale ta nabídka od mé učitelky mi velmi lichotila. Proto jsem se nechal představit šéfovi toho nakladatelství i paní editorce.

Po několika úvodních představovacích a seznamovacích frázích se má učitelka zeptala paní editorky přímo a bez okolků: „Jak budete řešit otázku vulgarismů?“ Načež paní editorka odpověděla: „Touto otázkou jsme se zabývali a nakonec jsme došli k závěru, že se vždycky dá najít nějaký vhodný spisovný výraz, který není vulgární.“ A v tu chvíli jsem byl rád, že, jak jsem dopředu věděl, z mé účasti na tomto projektu sejde. Vždyť k čemu je takový slovník, ve kterém nenajdu to, co jinde nenajdu? Kde se místo nejvýstižnějšího ekvivalentu bude hledat „vhodný spisovný výraz“? Takový slovník je s prominutím na výkal. Asi málokdo vám v zápalu pře vmete do tváře, že jste vulgární označení pro mužský pohlavní orgán, navíc ještě pokálené, a to jen proto, abyste mu rozuměli.

Mám ten slovník doma, za ta léta už je značně ohmataný, nicméně hovno v něm nenajdete. Ani rusky ani česky. Takže s tím slovníkem můžete překládat jen slušné a spisovné autory, žádnou běžnou mluvu, a když narazíte na některý s nejpoužívanějších výrazů hovorového jazyka, jako třeba chuj nebo jebat, budete v koncích. Asi jako gynekolog, který má k dispozici jen fonendoskop a poodhalená záda.

Pochválen buď Libor Dvořák a jeho Ej, čuvak! Pochválen budiž Flegon a jeho slovník Za hranicemi ruských slovníků. A další autoři, kteří se nebojí nazývat věci pravými jmény.

Když se to tak vezme, tak takový standardní slovník (něco jako „běžný prací prášek“) vlastně zachycuje jakýsi virtuální stav řeči. Zachycuje v jednom jazyce spisovné a správné výrazy, které se ale v praxi moc často nepoužívají, a jejich spisovné a správné ekvivalenty v jazyce druhém, které se ale v praxi moc často nepoužívají. Mnohokrát se mi stalo, že mi rodilá mluvčí okomentovala můj překlad vypracovaný s pomocí kvalitního slovníku, jako že „asi je to správně, ale takhle by to nikdo neřekl“ (vlastně „neřek“, když už jsme u toho, jak se co řekne). Nebo si představte cizince, který se ve škole naučí výborně česky, naučí se správně skloňovat, časovat, shodu podmětu s přísudkem a kdesi cosi, pak přijede do Čech a první den zjistí, že mu „ty štyry velký piva neudělaly dobře“ a že v tý gramatice má asi nějakej guláš, protože velký je mužský jednotný, piva jsou střední množný a ty štyry jsou ženský množný. Měli ho hned ve škole upozornit, že se sice naučil česky perfektně, ale že tak, jak ho to celých pět let učili, se v Česku vůbec nemluví.

A vůbec se tomu nakladatelství divím, proč s některými slovy dělalo takové cenzorské cavyky. Když může být ve slovníku komunista, tak proč v něm nemůže být třeba kurva?

Zařazeno v: Hříčky a oříšky | Komentáře (0)

Ze soudního soudku

Kdysi prý jedna ctihodná soudkyně z malého okresního města v rozhovoru o jakémsi sudiči pronesla větu: „Slušný člověk se k soudu nikdy nedostane.“ Asi by mne tato dáma za slušného člověka nepovažovala, neboť k soudu jsem se dostal již nesčíslněkrát (ostatně, nemohu si pomoci, ale spojení „slušný člověk“, a ještě hůře „slušný občan“, ve mně vyvolává negativní konotace s onou mlčící většinovou živnou půdou všelijakých nacistických, komunistických a jiných totalitních režimů, takže mě to vůbec nemrzí, naopak se k soudu rád dostanu, ba nebudu tajit, že jsem byl dokonce už i „řešen“ na policii).

Po zkušenostech s účastí u soudu v roli účastníka řízení neboli stání, kdy vskutku není o co stát, jsem se nechal jmenovat soudním tlumočníkem, kvůli čemuž jsem se opět musel neslušně dostat k soudu, a od té doby jsem začal do soudních budov docházet jako nestranná osoba, nebál bych se říci odborník, na kterého již předsedkyně senátu nehledí spatra ospalýma očima jako na přinejmenším sprostého podezřelého, ale ke kterému se její zraky upínají spíše s nadějí a prosbou, aby jí propůjčil svá ústa, neboť platí, že co řekne on, to platí.

Vždycky mě pobaví, když se v novinách dočtu o nějakém procesu s lapeným vorem v zakoně a z fotografie ze soudní síně s podtitulkem „obávaný šéf ruskojazyčného podsvětí stanul před soudem za úkladnou vraždu“ na mě kouká brýlatá tvář kolegy tlumočníka. On totiž tlumočník sedí v soudní síni na lavici obžalovaných vedle obžalovaného. A když jsou ti obžalovaní třeba dva, sedí mezi nimi. Eskorta přivede na pokyn předsedy senátu oba obžalované (z loupeže, vraždy, organizovaného zločinu apod.) do jednací síně, odepne jim pouta, jednoho posadí po vaší levici, druhého po pravici a dá jim propisky, aby si mohli dělat zápisky, a poodstoupí ke zdi. Rozhlédnete se po síni a přemýšlíte, co kdyby se obžalovaní rozhodli utéci přímo z budovy soudu. Koho by si tak asi vybrali jako rukojmí? A budou k tomu potřebovat ty propisky, nebo si vystačí jen se svýma obrovitýma rukama, vyčnívajícíma z teplákové bundy?

Vzkaz pro všechny „slušné lidi“: seděl jsem na lavici obžalovaných (nejednou) a říkal jsem: „Jsem nevinný.“ „Nic jsem neudělal.“ „Odmítám vypovídat.“

Ale říkal jsem i spoustu jiných věcí. Třeba o tom, že při ohledání místa činu byli vytěženi svědci, že obžalovaný měl někam jet a měl se něčeho dopustit, že byly sejmuty trasologické stopy a na rozbor odeslány bukální stěry. A mnoho dalšího. Vtip je v tom, že v trestním řízení může být vedle obžalovaných, poškozených a svědků vyslechnut i znalec (nebo čten posudek) z jakéhokoli oboru – lékařství, ekonomika, drahé kovy, balistika, omamné látky, informační a komunikační technologie atd. – a u soudního tlumočníka se předpokládá, že všechny tyto obory ovládá, aby mohl vše náležitě přetlumočit obžalovaným.

A když to vše tlumočník absolvuje, propotiv několik košil, dostane se mu odměny v podobě překladu detektivky, tj. rozsudku, kdy od první do poslední stránky napjatě sleduje, jak to vlastně bylo, jak se na to přišlo, jak je chytili, čím se prozradili, proč je odsoudili a kolik dostali.

A už se těší, co bude příště. Tak mě napadá, že příště bych mohl zkusit se na soudní síň a na celý proces podívat z taláru. Jak? No přece jako přísedící. I když vlastně chce-li být někdo jmenován přísedícím u soudu, musí asi být v prvé řadě „slušný člověk“. A to já nejsem.

Zařazeno v: Kulaté razítko | Komentáře (0)